Film, který nemá absurdní složku, není důvěryhodný
Šéfredaktorka tohoto časopisu mi při jednom setkání v dobrém doporučila, abych se tolik nesmál, pokud chci, aby mi lidi víc věřili, když vyprávím o tom, jak jsem málem vlezl do rakety Elona Muska a jak moje projekty padaly v poslední době k zemi jako trosky vesmírné lodi Starship, která má lidstvo odvézt z této proklaté planety. Ale kdo se nesměje, není pro mě důvěryhodný, na rozdíl od toho, jak to bere vnějškově závažná většina.
Možná to mě spojovalo s Karlem Vachkem a jeho pověstným vnitřním smíchem a hláškou „já se bavím“, kterou pronášel na místech pro okolí nepochopitelných. Karel Vachek to byl, kdo přesvědčil komisi, aby mě i s cejchem redaktora komerčního filmového lesklého časopisu vzali na FAMU, která se nově transformovala na filozofickou jeskyni. A byl to on, kdo na mě o několik let později poštval se slovy „nakopejte ho do koulí“ rozrušené dokumentaristky na festivalu v Jihlavě poté, co jsme v porotě, ve které byl i Milan Knížák, neudělili hlavní cenu. Nazval mě také nacistou (asi kvůli filmu Mein kroj). Smích ho přešel. A mě na pár minut také. Nicméně stále si myslím, že film, který nemá legrační či absurdní složku, není důvěryhodný. Stejně jako film, který není v jádru existenciální.
První film, který...