Televize a dějiny / Úvod k tématu
Přestože v Cinepuru pravidelně poskytujeme prostor televizní tvorbě, k její historii jsme se zatím vraceli spíš zřídka. Proto nyní věnujeme dějinám televize samostatné téma, které nahlíží jak do českého, tak do zahraničního prostředí, kde se historie tohoto média začala psát už téměř před sto lety.
Rané pokusy s přenosem pohyblivého obrazu spadají do poloviny dvacátých let minulého století. V následující dekádě se pak ve Velké Británii, Spojených státech, Německu či Sovětském svazu rozběhlo pravidelné vysílání. V padesátých letech se televize proměnila v globální fenomén, jehož funkce dalece přesahovaly rámec pouhého zpravodajství či zábavy. Televize zasáhla společnost na mnoha úrovních: změnila každodennost, stala se nástrojem kulturní homogenizace, státní propagandy i prostředkem ovlivňování veřejného mínění.
Rozmanité role televize se zrcadlí i v různých přístupech k jejím dějinám. Historikové ji zkoumají z hlediska technického a institucionálního vývoje, vztahů k politice a společnosti, estetických proměn žánrů či pořadů nebo z perspektivy recepce– tedy toho, jak ji sledovali a vnímali skuteční diváci. Specifickou oblast představují lokální dějiny televize, které často zaostávají za lépe zmapovanou historií velkých institucí s globálním vlivem. V případě Československé televize, jež zahájila zkušební vysílání 1. května 1953, zůstává dodnes mnoho „bílých míst“. Naše téma je proto vzhledem k šíři televizních dějin i možnostem jejich uchopení nutně výběrové. Funguje však jako přehled rozličných přístupů k dějinám tohoto média. Následující texty pokrývají v podstatě všechny výše uvedené sféry a zabývají se starší i mladší historií české i zahraniční televize.
Kamila Zlatušková osvětluje počátky reality TV, v nichž se estetické dějiny zajímavě prolínají s dějinami sociokulturními. V pozadí raných amerických pořadů totiž stály sociální experimenty nebo kontakty tvůrců se sociálními vědci. Miroslava Papežová přibližuje kariéru režisérky Evy Sadkové, rozprostřenou přes čtyři desetiletí a odrážející různé etapy tuzemské televizní historie. Zároveň připomíná, že tyto dějiny jsou plné originálních, avšak neprávem pozapomenutých osobností, jejichž tvorba si zaslouží novou pozornost a ocenění. Dorota Vašíčková se věnuje české i zahraniční televizní satiře, kterou definují úzké vazby na politické dějiny – nejen ve smyslu obsahové náplně pořadů, ale i z hlediska samotné možnosti existence satiry v určitém čase a prostředí.
Milan Kruml se dotýká „věčného tématu“ kinematografie versus televize. Zaměřuje se na americké televizní seriály šedesátých let, v nichž odhaluje vlivy soudobých filmových trendů– mimo jiné bondovské série nebo tehdejší sci-fi produkce. Jana Čížkovská se soustředí na zavádění druhého programu Československé televize, jenž odstartoval vysílání v roce 1970. Jeho přípravy se vážou nejen k technickým a institucionálním aspektům, ale také k politice či recepci – souvisely přímo s politickým zadáním nebo s tím, že část diváků mohla díky dosahu zahraničního signálu sledovat i programy ze Západu.
Závěrečný příspěvek se vztahuje k zatím poslednímu dějinnému mezníku televize –digitální přítomnosti a nástupu streamovacích platforem. Jaroslav Pinkas se v něm zamýšlí nad pozicí historických titulů na Netflixu, kde se v závislosti na jednotlivých trzích protínají globální a lokální strategie uvádění.