Neokázalé dobrodružství kinematografie / Citová hodnota
Citová hodnota je krásný film, prý skoro klasický, říkají někteří. Jak se to norskému režisérovi Joachimu Trierovi podařilo a co se tu slovy „krásný“ a „klasický“ vlastně myslí? Možná že obě slova vyjadřují skoro totéž: působivá je intimní filmovost, která se už dnes dá vidět méně než dřív, jako by film šel spíše cestou vyprávěné obrazové literatury nebo se nechal okouzlovat technologickými možnostmi počítačového světa. Jenže, proč je Citová hodnota taková podívaná, když rozhodně nejde o opulentní akční spektákl, ani o moderní obrazový „koncert“ velkých komponovaných obrazů ve stylu Paola Sorentina? Čím očarovává Trierova filmařská práce? Co se zde tak umně režíruje?
Vědět, kdy začít i přestat
Jak už naznačuje název, odhaluje se tu sentimentální, tedy citová vrstva lidské existence. Problematický vztah dcery a otce, o nějž zdánlivě jde, byl zpracován už mnohokrát. Trier ale k jeho zobrazení nepotřebuje složité dějové zápletky. Vyprávění není centrem filmu, vlastně není vůbec důležité. Vše podstatné se říká v jednotlivých obrazech, možná proto ten odkaz na klasický film.
Nejde ale o obrazy ledajaké. Oslovují, protože jsou obrazy-afekty, jež nepřinášejí obyčejnou sdílenou emoci, nějaký další lidský pocit, nýbrž vnášejí do diváckého meziprostoru novou intenzitu, která dokáže měnit naše dosavadní afektivní zkušenosti, a mění vnímání i přemýšlení o něm tak, jak to umí jen film a umění vůbec, jak říká francouzský filozof Gilles Deleuze.
Obrazy-afekty ve filmu pracují jak v tradičních detailech tváří, tak v afektech párových, tvořených přestřihy či proměnami jedné tváře v druhou. Postavy v Citové hodnotě spolu jak je obvyklé mluví, ale v dialozích není těžiště komunikace. Skutečná rozprava ve smyslu výměny energie probíhá ve vznikající obrazové intenzitě. Mluví se v obecnějších obrazech-afektech, což paradoxně vyvolává fyzické pocity, pro něž existuje tak omezené a zároveň otřelé, zprofanované slovo krása. Něco mezi endorfinovou sprchou a slastí ze sdílení abstraktní univerzality, propojení obojího.
Krása filmu spočívá už v samotném gestu, že se někdo na tak náročné dobrodružství kinematografie ještě dnes neokázale vydá. A také, že takové obrazy-afekty stále nacházejí své výsostné herce, jak předvádí Stellan Skarsgård (filmový otec - režisér) či Renate Reinsve (filmová dcera - herečka), ale i Elle Fanning v roli americké herečky (tedy sebe samé), která se marně snaží zahrát roli režisérovy dcery, až sama odhalí své lidské neherecké limity. 
Klasika Joachima Triera
Pozoruhodné je, že film, který se od ostatních umění liší vytvářením dokonalé iluze reality, probíhá v Citové hodnotě zdvojeně. Otce filmaře a dceru (dcery) herečku sledujeme v této realitě také při přípravě filmu a chvíli i při práci na něm. Nabízí se výjimečná příležitost vhledu do vytváření oné iluze reality, která se navíc ve scénáři filmu ve filmu mění v terapeutickou seanci, a to nejen rodinnou, ale i uměleckou.
Podstatnou roli – zdá se – tu hraje určitý druh autenticity či pravosti, přestože je od Diderotova Hereckého paradoxu dobře známo, že nejlepší herec je ten, kdo neztrácí nad rolí rozumovou kontrolu. I profesionální herec, naznačuje Trier, se může stávat člověkem, nikoli pouhou rolí. Tak jako si všichni můžeme uvědomit, že v běžném životě hrajeme jen role (všichni jsme v životě jen herci a vytváříme tak lepší či horší zdání reality), které navíc často herecky, tedy rozumově nezvládáme, což může mít osudové dopady. Je-li tato role jednou z nejdůležitějších rolí v rodinné ustavující společenské triádě otec-matka-dítě. Umět hrát roli, ale vědět také, kdy se má začít a kdy přestat, je možná skoro nejdůležitější prozření, které se v tomto vlastně nesentimentálním filmu o životní moci sentimentu dá najít.
Obrazy-afekty jsou efektem filmového povrchu, přesto mají pronikavou fyzickou moc. To ony spolu s pohybem obrazu vůbec mohou za hlubokou fyzickou i mentální zkušenost z filmové iluze, kterou lze vnímat jako osobní i univerzální zároveň. 
Citová hodnota Joachima Triera proto není jen povedenou a objevnou výpravou za jedním rodinným traumatem, které snad lze zpracovat, když už ne úplně překonat jeho přehráním na vybrané scéně (filmové, divadelní, psychologické). Je také oživením síly filmu, která by se v moderních technologických a narativních peripetiích mohla jednou ztratit. Odtud i ten starodávný výraz klasika. Dnes tedy už klasika Joachima Triera.
Citová hodnota (Affeksjonsverdi, Norsko / Francie / Dánsko / Německo / Švédsko 2025), režie: Joachim Trier, scénář: Eskil Vogt, Joachim Trier, kamera: Kasper Tuxen, hudba: Hania Rani, hrají: ., 134 minut, distribuce: Aerofilms, premiéra v ČR: 8. ledna 2026