Vyvržený Frankenstein / Del Toro hledá v klasice jinou tragédii

Pokud je na novém zpracování klasického románu Mary Shelley Frankenstein od Guillerma Del Tora něco provokativního, je to míra, do níž se drží tónu i děje původního románu. Del Toro totiž nenatočil horor, ale melodrama vědomě prodchnuté tragickým patosem. Tím ztratil mnoho motivů, které si dnes s frankensteinovským příběhem asociujeme, ale umožnilo mu to vést poměrně subtilní dialog mezi původní látkou a charakteristickými znaky jeho vlastní tvorby.

Potenciálně nebezpečná věda

Ve své esejistické knize o hororovém žánru Danse Macabre uvozuje Stephen King pasáž o Frankensteinovi tvrzením, že román Mary Shelley sice každý zná, ale málokdo ho doopravdy četl. V následujícím rozboru knihy dochází k tomu, že jde vlastně o poměrně úmorné melodrama plné přehnaně patetických pasáží a nezáměrně absurdních peripetií. Když odhlédneme od silně hodnotícího tónu jeho textu, má King v lecčems pravdu.

K samotnému románu se později teoretičky a teoretici hororu či fantastiky chovají vesměs jako ke zlomovému textu, ve kterém lze zahlédnout obrysy budoucích žánrových schémat a, což je ještě podstatnější, také kontury tehdy se teprve rodícího světonázoru, na kterých budou tato schémata založená. „Moderní Prométheus“ je nesený myšlenkou, že věda je potenciálně nebezpečná a může ohrozit lidskou společnosti. Tragické vnímání světa typické pro romantismus se tu potkává s moderní úzkosti z vědomí křehkosti a dočasnosti západní civilizace.

Kinematografie se k románu vztahuje v zásadě podobně. Bere si z něj různé motivy a ty aktualizuje podle potřeby – nejvíce ikonický filmový Frankenstein Jamese Whalea je ovlivněný německým expresionismem, adaptace studia Hammer s Peterem Cushingem představuje barona jako arogantního cynika, a dokonce i dějově poměrně věrná verze Kennetha Branagha z devadesátých let například dělá z monstra až kristovského mučedníka.

Jiná tragédie

Del Torův Frankenstein na první pohled působí jako věrná adaptace románu. Tím spíš, že se autor celou dobu snaží o vážně míněný tragický melodramatický patos předlohy překypující baronovými sebelítostivými monology. Zásadní rozdíl ale je v povaze tragédie, kterou Del Toro příběhu vtěluje. V románu vstupuje do textu až s Frankensteinovou chorobnou touhou po zapovězeném vědění, která vede ke stvoření monstra. Monstrózní výsledek jeho bádání znamená narušení jinak harmonického světa – baronovy rodinné vazby jsou v románu idylické, stejně jako líčení přírodních krás, jež začnou nabývat hrozivých obrysů teprve s vědomím přítomnosti příšery. Tohle ale rozhodně není svět, jaký ukazují filmy Guillerma Del Tora.

Del Toro je tvůrce spojovaný s tradicí makabrózní imaginace, z níž kromě něj těží třeba Tim Burton. Některé jeho filmy, zejména Princ bez království a Faunův labyrint, ale lze považovat za počátky současné vlny „sociologického“ hororu, v němž nadpřirozené prvky odráží reálné hrůzy a úzkosti vyplývající ze společenské situace a konkrétních zkušeností postav. V obou filmech žijí ve světě zmítaném válkou a jejich každodennost je tak plná hrůzy. Děsivá a nadpřirozená monstra a duchové do světa prodchnutého bolestí a strachu ze smrti zcela přirozeně patří.

Del Toro se ve svých filmech přitom nesnaží sdělovat banální tezi, že nejhorším monstrem je nakonec člověk. Spíš se k monstrům chová jako k bytostem, které mají ve světě své místo – ne jako k démonům, kteří přicházejí „odjinud“ a je třeba je zpátky „jinam“ zase vypudit. Jeho Frankenstein je vlastně vystavěný jako obhajoba místa Frankensteinova monstra ve světě. Jestliže baron v mnoha pasážích knihy pláče nad tím, že narušil přirozený řád a stvořil něco, co by nemělo existovat, filmová verze se ho nenápadně snaží usvědčit ze lži.

Baronovo dětství Del Toro nelíčí jako idylické, ale jako hluboce traumatizující. Přísná a krutá figura otce je pro něj zároveň formativní a ovlivňuje to, jak se chová k ostatním včetně monstra. Když Del Toro líčí dobovou společnost, neustále se obloukem vrací k motivu války, z níž ukazuje řadu krvavých detailů. S válečnou mašinérií je tu spojená i věda – Frankensteinovy pokusy sponzoruje bohatý obchodník se zbraněmi a samotné monstrum je sešité z těl vojáků padlých v bitvě. Stejně smrtící je ale i příroda. Když se monstrum ukrývá v odlehlém statku uprostřed lesů, ukáže snímek nájezd vlčí smečky, která trhá na kusy a požírá stádo ovcí. Monstrum se tu Frankensteinovi nemstí za to, že ho přivedl na svět, ale za to, co z něj on sám a celý svět udělal.

Film je ještě silněji inspirovaný výtvarným romantismem než Del Torova ostatní díla. Režisér si pomáhá digitálními efekty a malebnost některých výjevů hraničit s kýčem, ale celkové výtvarné řešení se odvolává na romantickou vizi světa, který je „příliš velký“ pro lidské měřítko – prostory jsou rozhlehlé, horizont nedosažitelný, budovy se tyčí do titánské výšky a živé bytosti jsou křehké a stále ohrožené svou smrtelností. 

Hlavní výhrady, které lze k Del Torovu Frankensteinovi mít, by tak šlo mít už k původní knize. Jeho vyprávění příležitostně působí nepravděpodobně nebo přímo naivně, občas sklouzne za hranu sentimentality. To je ale daň za to, že se Del Toro se pokouší přiblížit k předloze dostatečně blízko, aby ji mohl vyvrhnout a ukázat její vnitřnosti.

Frankenstein. USA 2025. Režie a scénář: Guillermo Del Toro, kamera: Dan Laustsen, střih: Evan Schiff, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Oscar Isaac, Jacob Elordi, Mia Goth, Christoph Waltz ad., 150 minut, distribuce (VOD): Netflix (premiéra 7. 11. 2025).