Rozdrtit hlavu a milovat jinakost / Poslední Viking
Etablovaná dvojice Mads Mikkelsen, transnacionální herecká star, a režisér Anders Thomas Jensen přináší v dánské černé komedii Poslední Viking již po šesté svět vykloubených podivínů. Je to svět stále sympatický, jakkoliv tentokrát vykreslený možná až příliš najisto a přímočaře.
Mikkelsen versatilně střídající role charismatických záporných postav v hollywoodských filmech s ambivalentními figurami v evropských produkcích, v Posledním Vikingovi ztvárnil s atypicky kudrnatými špinavě blond vlasy mlčenlivého Manfreda, potýkajícího se s poruchou osobnosti. Žije s přesvědčením, že je John Lennon. Jeho cholerický bratr Anker mu dal před patnácti lety za úkol, aby u rodného domu zakopal balík peněz, za jehož krádež šel Anker sedět. Po propuštění se s vidinou nadějné budoucnosti vrací. Manfred si však skrýš nepamatuje. Nebo jen bratrovi nechce říct, kam lup ukryl. Vedle tašky s penězi je dalším hnacím motorem příběhu gauner, který je po Ankerovi vymáhá. Ztělesňuje prostinké nebezpečí a dává vyprávění rámcový “deadline”. 
Jensen děj přímočaře pohání ukázkovým MacGuffinem. Bratři podnikají absurdně groteskní pouť, během níž potkávají roztodivné postavy s osobními mindráky a dalšími psychickými vychýlenostmi. Vyvstává otázka – Co znamená být normální? Každá z postav žije individuální skutečnost, více či méně zkreslenou. V době, kdy se sdílená realita vlivem digitálního světa rozplývá, jde o vysoce aktuální téma.
Jensen jej však využívá především ve prospěch vyprávění, o společenský řez mu tolik nejde. Sleduje univerzální motivy a vztahové propletence mezi postavami. Narace vymezuje cestu za sebepřijetím i akceptováním druhých, kteří nekonvenují představě o normálnosti.
Režisér obratně přepíná mezi groteskou, černou komedií, melodramatem a zběsilým krimi. V žánrovém mixu se pak zmítají téměř brakové postavy, jež jsou spíše žánrovými konstrukty. Nicméně právě brilance, s jakou režisér střídá žánrové polohy, je tu pravděpodobně nejcennější. Jensen zvládá slapstickové i deadpan pasáže, pro něž vytěžuje především Manfreda, který hnán sklony k sebedestrukci vyskakuje z okna a potvrzuje tak svaté pravidlo filmové komedie, že cokoli náhle opustí či navštíví rám, je zkrátka vtipné, byť takový humor začne být po čase repetitivní. Únavu z opakování ale vyvažují cynické dialogy a práce s nonkonformním i třeskutým trapnem. Jensen opět hledá humor v přepálené tragice i smutku. Polemizovat se nicméně dá o citlivosti zachycení muže s duševním onemocněním.
Film rámuje pohádka o vikingském klanu, jehož vůdce poté, co jeho syn přišel o ruku, nařídil useknout ruku všem ostatním, aby měl každý stejné podmínky. Animovaná sekvence skýtá poselství celého snímku. Jensen v něm ústřední motiv načrtává až překvapivě didakticky. Záměrně svádí k interpretaci filmu jako banální vyprávěnce o sounáležitosti a krví kropené empatii. Poslední Viking totiž postrádá pro Jensena tolik typickou subverzi - byť motiv atypicky podivínské lásky a hledání duševního smíru prostřednictvím brutality či vulgárnosti figuruje v každém z jeho filmů.
Na povrchu tedy snímek nabízí dobře známý Jensenův rukopis se světem sociálně vykloubených figur. Nicméně, jednání a motivace postav jsou tentokrát až otrocky podřízené vyprávění. Hrdinové nemají pod silně vykonstruovanou zápletkou prostor dýchat. Retrospektivní pasáže vyobrazující bratrská traumata z dětství jsou vyloženě přepjaté.
Narozdíl od Jensenových předchozích snímků jako jsou interpretačně bohatí a ambivalentní Rytíři spravedlnosti či Adamova jablka, nenabízí Poslední Viking v podstatě žádný prostor k polemice. I když je ve společnosti sympaticky vychýlených figurek více než příjemně, nelze se zbavit pocitu, že je to tentokrát příjemné až moc, navzdory explozivnímu a sadisticky slastnému gore násilí. Jako by šel dánský tvůrce publiku tentokrát ochotně příliš na ruku. V krvavé báchorce servíruje s nejmenší možnou námahou pro diváka - byť nepateticky - dnes dvojnásob atraktivní motiv odlišnosti.