Zalknout se bolestí / Hamnet
V 80. letech 16. století měl pár žijící v Henley Street ve Stratfordu tři děti: Susannu a dvojčata Hamneta a Judith. Chlapec Hamnet zemřel v roce 1596 ve věku jedenácti let. Asi o čtyři roky později napsal jeho otec hru s názvem Hamlet. Strohým výčtem těchto historických skutečností začíná román Hamnet anglické spisovatelky Maggie O'Farrell. A právě tato poněkud záhadná kapitola ze života slavného britského dramatika Williama Shakespeara inspirovala režisérku Chloé Zhao při natáčení eponymního snímku.
Autorku pocházející z Číny, ale žijící a tvořící ve Spojených státech, vždy zajímali outsideři –lidé, kteří něco ztratili a teď se učí znovu žít, osamělí poustevníci pátrající po identitě. V oscarovém dramatu Země nomádů sledovala protagonistku Fern, která tráví život jen s pár věcmi v dodávce jako novodobý nomád. S novou situací i se smrtí milovaného manžela se vyrovnává skrze klid, ticho a s pomocí několika přátel. Mladý kovboj Brady, hrdina filmu, se zase po tragické nehodě loučí s vysněnou kariérou a pokouší se hledat nový životní směr.
Také hrdinové Hamneta tak úplně nezapadají do zbytku společnosti. William je synem cholerického rukavičkáře, disponuje ale kvalitním vzděláním, a tak pomáhá splatit dluhy své rodiny doučováním. Agnes je nespoutaná mladá žena, která se prochází po lese, sbírá bylinky a na sokolnické rukavici nosí obrovského jestřába. Mezi oběma mladými lidmi se vytvoří pouto, které rychle vyústí v manželství a narození tří dětí. Společné štěstí ale nevratně rozdělí tragédie, když Hamnet v jedenácti letech zemře na mor.
Právě bolest plynoucí ze ztráty se stává ústředním motivem snímku. Zhao ostatně k tématu smrti v jednom rozhovoru řekla: „Vždy jsem se bála smrti, dodnes jsem vyděšená. Bojím se tolik, že nejsem schopná naplno žít a milovat. Bojím se totiž, že o lásku zase přijdu. To je také forma smrti.“ Ve své snaze pochopit smrt zašla tak daleko, že začala dělat „dulu smrti“ - nezdravotnickou odbornici, která umírajícím a jejich blízkým poskytuje emocionální i praktickou podporu. „Bolest ze ztráty někoho milovaného se napříč dějinami nezměnila, ale mění se společenské porozumění tomu, co smrt představuje a jaký prostor vyhrazujeme truchlení,“ komentuje své rozhodnutí.
Rozdílné způsoby vyrovnání se ztrátou zobrazuje i v Hamnetovi: na plátně se mísí smutek, vztek i prázdnota. William překotně odjíždí do Londýna za svým zaměstnáním a bolest vkládá do psaní. Agnes se věnuje domácím rutinám, postupně se oddaluje okolnímu světu a propadá žalu a následné letargii. Truchlení se v Hamnetovi nestává pouze prožitkem ztráty a utrpení, ale v podstatě fyzickou zkušeností.
Shakespeare na samotném okraji
V mnoha aspektech je propojení novely Maggie O'Farrell a čínské filmařky přirozené – William i Agnes spadají do portfolia jejích protagonistů a snímek se soustředí především kolem těžko uchopitelných emocí. Je součástí je i Agnesino hluboké napojení na přírodu, které je (na rozdíl od původního románu) spíše vzájemnou symbiózou než příznakem čehosi magičtějšího. Agnesina citlivá vazba na okolní svět ve filmovém podání pramení dost možná víc z její ženskosti než ze skutečných nadpřirozených schopností. „Slovo čarodějnictví v sobě má něco trochu zavádějícího. Mluvíme o hlubokém a čistém spojení s přírodou,“ řekla k tomu Zhao. Zdůraznění tohoto spojení výrazně napomáhá rovněž působivá kamera Poláka Łukasze Żala, zdatně využívající přirozeného světla i stínů v interiérech.
Agnesina vazba s přírodou má nádech skutečného spirituálního napojení, a to i díky výbornému hereckému výkonu Jessie Buckley. Pro její postavu má Zhao jednoznačně větší pochopení než pro Williama s tváří Paula Mescala, který po většinu stopáže zůstává spíše na okraji příběhu. Režisérka s dramatikovou identitou nikdy nepracuje jako se skrytým trumfem. Vyprávění sice místy navštíví Shakespearův tvůrčí svět, krátce ho ukazuje při psaní Romea a Julie, ale pod jeho povrch nikdy neproniká. Průvodkyní zůstává Agnes. Jejíma očima divák sleduje manželovo odcizení a až v samotném závěru chápe, jak se filmový Shakespeare rozhodl svého syna zvěčnit.
Podobně jako s přírodními motivy Zhao pracuje i s vlastní představou smrti jako liminálního prostoru, ve kterém se malý Hamnet ocitá. Značná část nenápadnějších příběhových detailů se nicméně ztrácí pod obrovskou vrstvou emocí, která příběh rámuje. Svou odvrácenou stranu má v životě Williama a Agnes rovněž láska, podobně jako v příběhu Orfea a Eurydiky, jenž William v úvodu Agnes vypráví.
Utopit se v emocích
Zhao se ve své předchozí tvorbě nebála riskovat. Vybírala si těžko uchopitelné hrdiny s těžkými osudy, kteří svou bolest neprojevovali příliš nahlas. Titulní postavu z filmu Jezdec i protagonistku Země nomádů sledovala s kameramanem Joshuou Jamesem Richardsem z intimní blízkosti a jejich příběhy vyprávěla spíše skrze minimalistické herecké výkony, nuance v mimice a gesta, než skrze dějové zvraty a explicitní emoce. Divákům zpravidla chvíli trvalo, než pocity hrdinů pochopili, případně tento tichý a pomalý způsob vyprávění odmítli úplně.
Hamnet je naopak velkých emocí plný už jen proto, že se příběh točí především kolem smrti dítěte. Nejsilněji přitom působí scény, v nichž se pocity koncentrují v náznacích, nikoliv v pláči a křiku. Závěr, kdy publikum střídavě sleduje pasáže ze Shakespearovy hry a tvář Jessie Buckley, je intenzivní i proto, že se v ní, navzdory historicky expresivnímu herectví na jevišti, většina emocí odehrává kdesi pod povrchem.
Zhao se mistrně daří zachytit prolnutí divadelního představení a reality a namísto silných emocí konečně spoléhá na úspornější filmový jazyk. Hru o kralevici dánském propojuje s osudem ústřední rodiny bez doslovnosti i patosu. Podobně efektivní propojení divadla a skutečnosti předvedl v poslední době například režisér a scenárista Rjúsuke Hamaguči ve snímku Drive My Car na motivy povídky od Haruki Murakamiho. Životní letargie slavného herce a režiséra se v oscarovém snímku prolínala s adaptací hry Antona Pavloviče Čechova.
Zhao jako by se ovšem obávala spolehnout pouze na to, co z její dosavadní tvorby činilo tolik niterný prožitek. Závěrečná pasáž, kterou kniha shrnuje jako snahu Agnes „prolomit hranici mezi diváky a herci“ a „mezi skutečným životem a hrou“, mění v monumentální gesto společného sentimentu nejen mezi Agnes a herci, ale taky mezi Agnes a celým zbytkem publika v divadle. Namísto plnohodnotného vyznění již tak výrazné scény navíc závěr poněkud prvoplánově doprovází skladba On the Nature of Daylight, kus svým způsobem charakteristický pro doprovod ztráty některého z blízkých či jiných emocionálních chvil (v podobném kontextu se skladba objevila třeba ve filmech Prokletý ostrov, Togo, Příchozí či seriálu The Last of Us).
Zhao v Hamnetovi sice zůstává věrná zájmu o křehké vnitřní světy tichých solitérů, zároveň vystavuje diváctvo emočnímu nátlaku z příliš těsné blízkosti. Citlivá studie zármutku, který nejde umlčet ani zapomenout, tak funguje nejlépe ve chvílích, kdy ho nechává, podobně jako emoce, které zobrazuje, volně plynout.
Hamnet. UK, USA 2025. Režie: Chloé Zhao, scénář: Chloé Zhao, Maggie O'Farrell, kamera: Łukasz Żal, střih: Chloé Zhao, Affonso Gonçalves, hudba: Max Richter, hrají: Jessie Buckley, Paul Mescal, Emily Watson, Joe Alwyn ad., 126 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 22. 1. 2026).