Stříbrná plátna nad stříbrným mořem / Festival Mar del Plata
Mar del Plata je pláž, Mar del Plata jsou hotely a kasina, Mar del Plata jsou krevety, tresky a lachtani hřívnatí. Ideální místo pro filmový festival – místo, jehož specifičnost i přes zde vyjmenované příliš nevyčnívá: může být modelovým letoviskem nebo právě takovým lázeňským městečkem. Svojí pravoúhlostí naprosto předčí Buenos Aires a navíc i přes svoji otevřenost moři má přívažek klaustrofobičnosti. Zdá se být kdekoli a přece to není pravda, je na jihovýchodním pobřeží Argentiny smáčeném Atlantickým oceánem. Cinefilové, kritici, tvůrci, výletníci, plavci, rybáři, hoteliéři, krupiéři, hráči – všichni se mísí v turisticky přitažlivé destinaci se stříbrným mořem (v sezóně se počet dočasných obyvatel zvýší až třikrát).
Dívat se dovoleno
Soudě dle regulace dívání při koupání z provozního řádu místní pláže Bristol z roku 1888, bylo založení filmového festivalu právě v Mar del Plata zcela nevyhnutelné. Citujeme ze 4. a 5. odstavce: „(...) samotným pánům je zakázáno přibližovat se během koupele ke koupajícím se dámám, pánové se musí zdržovat v minimální vzdálenosti 30 m. (…) v době koupání je zakázáno užívat divadelního kukátka nebo jiných nástrojů dalekohledných, stejně jako je zakázáno pobývat při břehu, když se koupají dámy.“
Dívání a pozorování tedy bylo v Mar del Plata, snad díky přírodním podmínkám pláže, činností vlastní jak místním obyvatelům, tak návštěvníkům z jiných krajů. K založení festivalu došlo však již ve velmi pokročilé době a mezitím bylo mnoho návštěvníků hanlivě označováno za voyeury. Festival se poprvé odehrál v březnu roku 1954. Byl založen Raúlem Alejandrem Apoldem, tehdejším náměstkem ministra informací a tisku, a slavnostně otevřen tehdejším prezidentem Juanem Domingem Perónem jako nesoutěžní přehlídka s úmyslem seznámit argentinské publikum se světovou kinematografií a s cílem podpořit tu místní. Po čtyřleté pauze se pak pravidelně opakoval až do roku 1970. Po dobu vojenské diktatury (1976–1983) a také dlouho po ní byl festival na dobu 26 let pozastaven. Až roku 1996 se dočkal svého znovuobnovení, s nímž se otevřela i druhá etapa toho významného festivalu, řazeného do kategorie A. V současnosti, kdy je jeho prezidentem José Martínez Suárez, sám sebe profiluje jako „nepostradatelnou uměleckou a kulturní událost pro filmaře, herce, producenty, investory, scenáristy, novináře a cinefily“.
Po skončení 28. ročníku Filmového festivalu Mar del Plata titulky argentinského deníků La Nación uváděly, že „Filmový festival v Mar del Plata končí s kladným zůstatkem“. To může znamenat mnohé. Může to být přímým vyjádřením ekonomického profilu letošního ročníku nebo také oslavou 400 titulů, se kterými se diváci, jichž bylo přes sto třicet tisíc a kteří se velmi podílejí na zmíněném profilu, mohli seznámit. Může to samozřejmě být nemalá přítomnost významných hostů, kteří na okamžik ztělesnili a propojili linie světových kinematografií. Může to být také vyjádřením radosti nad množstvím různorodých sekcí a ne na posledním místě také radosti nad velkým počtem kinosálů.
Festival se svými filmy navštívil a jako porotce se účastnil Mezinárodní soutěže jihokorejský režisér Bong Joon-ho. Dalšími hosty byli John Boorman, Joe Swanberg, João Canijo, John a Deborah Landis a mnoho dalších. Z velkého počtu významných hostů, jejichž počet právě dovoloval oslovit různá publika, vzpomeňme však jednoho zvláště: Pierre Étaix, francouzský filmař rozšiřující autorská pole filmové grotesky obdělávaná autory jako Buster Keaton či Jacques Tati, jehož asistentem byl i svého času Étaix a jenž snad také dopomohl filmové grotesce dožít se vyššího věku.
Re-vize a simulakra
Zastavení si také žádají festivalové sekce, které byly rozděleny do čtyř bloků: Soutěž, Panorama, Fokus a Re-vize. V prvním bloku byla sekce mezinárodní, jihoamerické a národní soutěže dlouhometrážních a krátkometrážních filmů. V mezinárodní soutěži hlavní cenu obdržel film La Jaula de Oro (Zlatá klec). Prvotina Diega Quemada-Dieze je příběhem tří chlapců, kteří žijí v komunitě guatemalských emigrantů ve Spojených státech. Film, který vznikl v mexicko-španělské koprodukci, je plodem osmiletého výzkumu a práce s emigranty a neherci. V jihoamerické soutěži zvítězil film Los Insólitos Peces Gato (Neobvyklé kočkoryby), komedie Claudie Sainte-Luce, která vypráví o setkání dvou žen v nemocnici a o obratu, který pro mladší ženu toto setkání znamenalo. V argentinské soutěži byl jako nejlepší film oceněn film Adriana Salgada La utilidad de un revistero (Užitečnost stojanu na časopisy), který zachycuje v jediném záběru neformální pracovní pohovor na pozici scénografa klasické pohádky O Červené karkulce. Režisér využívá divadelního dispozitivu jednoty času a místa, ale i výsostně filmové figury simulakra.
Ve druhém bloku byla vedle „Argentinského panoramatu“ například sekce nejlepšího žánrového latinskoamerického filmu „Otevřené žíly“/2 nebo také sekce „Super 8“ věnovaná místní autorské tvorbě, jež vzniká na úzkém formátu Super 8 mm. Tato sekce byla velmi pozoruhodná hned z několika důvodů. Za prvé to byla příležitost pro setkání současné generace filmařů s generací 60. (Narcisa Hirsch), 70. a počátku 80. let (Horacio Vallereggio, Claudio Caldini), nešlo tedy pouze o vymezení prostoru dnes znovu objeveného a do různých oblastí rozšířeného filmového formátu Super 8 mm (od umění pohybu v obrazech po reklamní estetiku).
Za druhé byly naznačeny směry, kterými se současná tvorba na tomto formátu v Argentině ubírá, autoři se dozvěděli o sobě navzájem a také se seznámili s publikem a jeho reakcemi. Sekce nebyla ohraničena jiným kritériem než kritériem formátu, což je však také možné téma k diskuzi. A za třetí není možné pominout skutečnost, že se jednalo o sekci velmi významného festivalu, který tak naplnil – a domnívám se, že ne pouze formálně – současný význam pojmu kino. Až na výjimky byly projekce v této sekci projekcemi z filmových 8mm projektorů, tomu byla uzpůsobena i projekční situace a umístění diváků. Nenazývejme to odvahou, spíše si ceňme pozornosti, kterou dramaturgové festivalu věnovali marginální tvorbě, která dnes ale snad přece jen znamená kino více než tvorba jiná, tvorba, která nerozlišuje, jakými prostředky bude film předveden na plátně.
Do třetího bloku patřily vedle retrospektiv (Bohg Joon-ho, Pierre Étaix, John Landis) sekce jako „Dokumentární okénko: zaměřeno na domorodce“, která v šestnácti dokumentárních filmech otevřela téma původních jihoamerických kmenů, jejich způsobu života a jejich mýtů, a také téma konfliktu se západní kulturou kolonizace, nebo sekce „Svět v otázce: protínání ideologií“, jež se prostřednictvím pěti titulů věnovala kritice institucí, včetně instituce festivalu.
Čtvrtý blok byl věnován klasickým figurám kinematografie jak argentinské, tak světové (Juan Antonio Bardem, Jorge Cedrón, Miklós Jancsó, Roberto Rossellini), argentinským filmům tzv. klasického období (1936–1958) („Argentinská kinematografie navždy“), které byly všechny promítnuty z nově restaurovaných 35mm kopií, a také velmi speciální sekci „Filmotéka živě: filmy, které už neexistují“,/3 jejímiž dramaturgy byli Fabio Manes a Fernando Martín Peña. Oba dramaturgové jsou zasloužilými badateli, sběrateli a propagátory filmového dědictví (35 mm) a filmové projekce. Bylo zde promítáno osm raritních filmů z filmových kopií, například Thérèse (1986) Alaina Cavaliera, Zkouška pilota Pirxe (1978) Marka Piestraka či Scandalo (1976) Salvatore Samperiho.
Závěrem zmiňme snad už jen slavnostní uvedení restaurované digitální kopie prvního argentinského 3D filmu, Buenos Aires v reliéfu, z roku 1954, uvedeného na prvním ročníku Festivalu v Mar del Plata. Jeho režisérem byl Don Napy (vl. jm. Luis Napoleón Ducleau), jehož k vytvoření tohoto filmu inspirovalo vnuknutí při spiritistické seanci, na níž mu bylo zjeveno, že na Jupiteru běžně využívají technologie tří dimenzí. Film nabízí plastický a barvitý obraz Buenos Aires 50. let, představuje jeho typické čtvrti a plody první Perónovy vlády. Za nález filmu, který byl považován za ztracený, se vděčí Paule Feliz-Didier, badatelce a ředitelce Filmového muzea v Buenos Aires. K tomuto vzácnému nálezu ji přivedla archivní fotografie, na níž sedí prezident Perón v 3D brýlích v hledišti kinosálu právě při slavnostní premiéře tohoto snímku.
Je pozoruhodné a potěšující, jakou péči věnoval festival filmové projekci, a to zde samozřejmě nemáme na mysli její fetišizaci. Jde pouze o pozornost, kterou byli i za nepříznivých podmínek festivaloví dramaturgové připraveni filmům a filmovým představením poskytnout. Diváci festivalu měli možnost zhlédnout velké množství nově zrestaurovaných 35mm kopií, a to i přesto, že Buenos Aires doposud nemělo vhodný archiv k uchovávání filmových kopií, což je problematické všude, ale zejména v oblastech s takovými klimatickými podmínkami (velmi vysoká vlhkost) jako v hlavním městě Argentiny. Navíc se zde filmový průmysl a samotní filmaři potýkají se striktní politikou omezeného dovozu, kdy je velmi nevýhodné nakupovat materiál ze zahraničí, podobně jako možnosti jeho zpracování (Argentina filmový materiál nevyrábí). Filmový festival v Mar del Plata, chápeme-li jej doslovně, byl tedy skutečnou oslavou filmu a zdá se, že opravdu skončil s kladným zůstatkem.
28. Mezinárodní filmový festival Mar del Plata, 16. až 24. listopadu 2013.
1/ Sir Francis Drake roku 1578, při své plavbě kolem světa, pojmenoval dnešní Mar del Plata jako Cape Lobos právě pro hojný výskyt lachtana hřívnatého, jenž se španělsky nazývá „lobo marino“ (tj. mořský vlk), který je také symbolem města a symbolem filmového festivalu.
2/ Název sekce odkazuje k velmi důležité studii uruguayského sociologa Eduarda Galeana „Las Venas Abiertas de América Latina“ (Otevřené žíly Latinské Ameriky) z roku 1971, který se v knize zabývá skutečným rozměrem a důsledky kolonizace (včetně diktatury) na moderní latinskoamerické společnosti.
3/ „Filmotéka živě“ je cyklus filmových projekcí F. Manese a F. M. Peñy, který probíhá každý pátek a sobotu po skončení výuky na filmové škole ENERC v Buenos Aires. Vzniku tohoto cyklu předcházel pořad v TV Pública „Filmotéka – filmová témata“ z dílny týchž dramaturgů, který se věnuje uvádění filmovou historií marginalizovaných filmů. Všechny projekce jsou projekcemi z 35mm kopií. V televizi je také sál, kam lze zajít na projekci v čase vysílání.
Oběma zmíněným badatelům se také vděčí na nález kompletního filmu Fritze Langa Metropolis (1927) v roce 2008 a také za nález dosud neznámé, a zdá se, že kompletní verze filmu Bustera Keatona The Blackmith z roku 1922 (v roce 2013).