Gutentag kopyta / Falešné ráje pozdního socialismu a raného kapitalismu

Věra Chytilová se v šedesátých letech minulého století etablovala jako experimentální tvůrkyně české nové vlny. Sedmikrásky (1966) se dodnes objevují vysoko ve světových žebříčcích nejlepších filmů. Dokázala se prosadit i během tuhé normalizace, když z tuctových a ostatními režiséry nechtěných námětů vykřesala sarkastickou reflexi doby (Hra o jablko, Panelstory, Kalamita). Její tvorbu nelze jednoznačně interpretovat v etické, estetické ani genderové rovině. Brání tomu anarchistická negace, sarkastický škleb a složitá nebo jinak nepřiměřená filmová forma.

Její první film po pádu komunistického režimu, Dědictví aneb Kurvahošigutentág z roku 1992 prošel pozoruhodnou změnou kritické reflexe, kterou popisuje Ondřej Zach: „První postsocialistický film emblematické režisérky československé nové vlny byl zprvu považován za zradu kulturního dědictví, které jeho autorka reprezentovala. V roce 2020 byl však tentýž film českou kritikou označen za třetí nejvýznamnější dílo postsametové éry.“ Obdobně u příležitosti letošního znovuuvedení filmu do kin hodnotí změnu Jindřiška Bláhová: „Dědictví Věry Chytilové se proměnilo z ,šaškárny‘ v kult a cennou zprávu o devadesátých letech...