Sítě pozdní normalizace / Plzeňský alternativní film mezi undergroundem a kluby

Plzeňská filmová scéna osmdesátých let není dodnes příliš probádaný fenomén. Ve své době patřily její filmy mezi zvláště oceňované, pravidelně obsazovaly čelní místa v soutěžích amatérského filmu, avšak současně byly předmětem policejního zájmu a šířeny v okruhu disentu, mimo jiné na Videoedici Vokna. Jak se dnes dívat na takto heterogenní skupinu filmů, která v sobě navíc zahrnuje bezpočet žánrů a různě vysokou míru uměleckých ambicí?

Normalizační amatérský film je obvykle chápán jako oblast zdánlivých protikladů, jako je oficiální a neoficiální umění, soukromé a veřejné vyjádření či profesionální a amatérský přístup. Byl mnohokrát valorizován, respektive popsán jako vícekolejný systém, v němž koexistovaly umělecky vytříbené snímky vedle podnikových kronik a filmů rodinných. Zdá se, že s touto heterogenitou je nutné se pro přístup k této oblasti smířit, například prostřednictvím pojmu Ryana Shanda komunitní film.[1] Ten zdůrazňuje ambivalentní prostory prezentace, jako jsou komunitní projekce a festivaly, či metody produkce, v nichž klíčovou roli hrají filmové kluby. Jeho přístup nicméně vychází spíše z reality západoevropského prostředí a ve vztahu k Československu může působit poněkud apoliticky v situaci, kdy řada amatérů vnímala svou...