Producentkou v době roztříštěné pozornosti

Když se mě před časem moje dospívající neteře zeptaly, proč jsem se rozhodla stát filmovou producentkou, neuměla jsem na to jednoduše odpovědět. Snažila jsem se jim popsat zkušenost, která byla pro můj vztah k filmu zásadní, ale pro ně už je těžko představitelná.

Vyrůstala jsem v malé vesnici, kde měl čas jinou, hutnější dynamiku. Možností, jak se zabavit, bylo málo a autobusy do města jezdily zřídka. Únikem se pro mě stal chaotický svět objevovaný skrze televizi, VHS a kino: od němých klasik přes Fassbindera po hollywoodské blockbustery. Film tehdy nebyl jen způsob, jak si ukrátit čas. Byl to rituál a okno do světa. Ukazoval mi, že lze žít a myslet jinak, a dával mi naději, že z izolace venkova je možné uniknout.

Pro mé neteře je tento svět pravěkem. Filmy, seriály i krátká videa mají kdykoli k dispozici a nový obsah k nim přichází bez čekání. S úplnou dostupností se ale proměnil pocit vzácnosti. Pozornost se tříští mezi nekonečné množství možností a jednotlivé obrazy často zmizí dřív, než v nás stačí něco zanechat. Zvědavě se jich proto ptám, jestli v proudu obsahu, který jim algoritmy nabízejí, nacházejí něco podobně intenzivního jako já kdysi ve filmech.

Snažím se přitom nepropadat nostalgii ani neodmítat technologický pokrok....