Kdo je současná největší hvězda evropského filmu? / Editarial 166
Pokud před pár lety po dramatech Anatomie pádu a Zóna zájmu ještě někdo pochyboval, letos si už může být jistý. Sandra Hüller je největší hvězdou současného evropského filmu, jež má před sebou také otevřenou kariéru za Atlantikem, která se začíná zhmotňovat ve Spasiteli a možná ještě více v Diggerovi Alejandra G. Iñárritua a Toma Cruise naplánovaném do kin na říjen. Rodačka z východoněmeckého Suhlu je už dvě dekády hvězdou německého divadla – v současnosti v angažmá ve Schauspielhaus Bochum – a mimochodem čtyřnásobnou držitelkou ceny Herečka roku, naposledy za role ve hrách Penthesilea a Hamlet. Byť se nepřestávala objevovat v mainstreamových „spotřebních“ německých filmových komediích jako Fakjů pane učiteli 3, Dvě ku jedné nebo Láska mezi regály, paralelně s divadlem vystoupala na vrchol evropské artové kinematografie.
Z hlediska filmové kariéry je pro ni letošek zlomový – premiéru měly hned dva filmy, v nichž dostala maximální prostor uplatnit a precizovat svou hereckou metodu „odkládání věcí“, jak ji nazvala pro časopis Hollywood Reporter. Jak Rose rakouského režiséra Markuse Schleinzera (Zoom v #164), tak Domovina Pawła Pawlikowského jsou filmy Sandry Hüller. Ve smyslu, že stojí na její schopnosti prolnout se téměř transcendentně s látkou i postavou, ustoupit, když je třeba, jako by zmatnět, nestrhávat na sebe pozornost – aby mohlo vyniknout a propojit se vše kolem –, ale vždy zároveň zůstávat nepřehlédnutelně v jejím centru. Obě role jí v tomhle ohledu nabídly ideální materiál – typově, koncepčně, emocionálně, komplexitou i jistým divadelním rozměrem. V Rose hraje ženu, která na sebe vzala v 17. století mužskou identitu, protože jí skýtala svobodu, a je za to potrestána. V Domovině dceru literárního velikána a notoricky špatného otce Thomase Manna Eriku. Oba filmy díky Hüller a jejímu maximalistickému minimalismu patřily k mým největším zážitkům z letošního festivalu v Karlových Varech, který je uvedl ve výběrové sekci Horizonty.
Portrét Sandry Hüller a jejího herectví napsala do tohoto čísla Petra Chaloupková. Za celým karlovarským festivalem, od jehož vzniku letos uplynulo osmdesát let, se pak ohlíží Ondřej Pavlík, jenž ve filmech vybraných do soutěžních sekcí identifikoval výrazný příklon k „pozitivním vibracím“. Recenze vybraných filmů v hlavní soutěži průběžně vycházely také na webu Cinepuru, kde si je stále můžete přečíst. Z čísla obzvlášť doporučuji také reflexi seriálu Widow’s Bay Dům plný hrůz a celé téma, které je věnováno novému německému filmu. Šest textů v něm zařazených popírá domněnku, že je to oblast kinematografie zpracovaná ze všech stran a nejde o ní už napsat nic nového či objevného.