Naše hrdiny válka svlékla donaha / Rozhovor s Kristinou Grozevou a Petarem Valčanovem
Petar Valčanov a Kristina Grozeva jsou stálicemi evropského filmu. Během uplynulých dvanácti let spolu vytvořili a úspěšně uvedli šest celovečerních snímků – většinu z nich na vyhlášených mezinárodních přehlídkách. Jejich nízkorozpočtový debut Lekce (2014) ze života středoškolské učitelky měl premiéru v Torontu. Patrně nejúspěšnější Glory (2016) vyhrál soutěž v Locarnu, následující Otec (2019) triumfoval v Karlových Varech. Po žánrově rozverném Triumfu (2024), v němž vojáci počátkem devadesátých let hledají v zemi zakopané UFO, se režisérská dvojice vrátila do karlovarské hlavní soutěže s další společensko-kritickou tragikomedií ze současného Bulharska.
Snímek efektně pojmenovaný Bílé noci, černý prachy sice žádnou cenu nezískal, potvrdil ale, že tak soustředěný filmařský zájem o komplexní průzkum současné postkomunistické reality jako Valčanov a Grozeva dnes vykazuje jen málokdo. Příběh postarších manželů, kteří i po začátku ruské invaze na Ukrajinu touží po dovolené v Petrohradu, naznačuje mnohé o současném spletitém světě. Nepřímo ale také vypovídá o úsilí tvůrčí dvojice se s tímto světem ve fikčním tvaru poctivě vypořádat. V rozhovoru z karlovarského festivalu autoři (a také životní partneři) mimo jiné mluvili o tom, jak se měnil jejich vztah k proruským postavám, nebo že se v době překotných změn a geopolitického chaosu cítí podobně nejistě a zmateně, jako hlavní postavy jejich filmu Goša a Marina.
Při sledování vašeho filmu jsem se přistihl, že ony pověstné bílé noci chci také vidět. Přál jsem si s protagonisty odcestovat do Petrohradu a říkal jsem si, jak by film vypadal, kdyby jim to vyšlo. Jsem kvůli tomu špatný člověk?
Kristina Grozeva (KG): Samozřejmě že ne. Naše postavy ale takové jsou. Dělají pochybné věci, jsou plné rozporů.
Mohli byste vůbec takový výlet natočit? Nejspíš byste museli cestu přesunout do některé ze skandinávských zemí, třeba do Finska. Byla někdy taková možnost na stole?
KG: Ano. Když jsme asi před deseti lety psali scénář k filmu Glory, napadlo nás jedno rčení, které v bulharštině doslova zní „šetřit si bílé peníze na černé dny“. Znamená to „šetřit si peníze na horší časy“. Pak jsme se rozhodli to obrátit naruby a napadlo nás „černé peníze na bílé noci“ (v angličtině Black Money for White Nights) a začali jsme si představovat, jak tuto větu naplnit obrazy, postavami a významy. Zrodili se Goša a Marina. Nejsou jen výplodem naší představivosti, jsou zástupci části bulharské společnosti. Hodně se liší od mladší generace. Po začátku invaze Ruska na Ukrajinu do sebe vše zapadlo. Udělali jsme jen malé úpravy ve scénáři, abychom příběh s vývojem událostí synchronizovali.
Petar Valčanov (PV): V této chvíli jsme také krátce zvažovali, že bychom příběh přesunuli do Skandinávie. Nakonec jsme ale touto cestou nešli.
KG: Myslím, že bychom pak nemohli příběh odvyprávět dostatečně upřímně. Znamenalo by to pro nás vyhnout se pro nás zásadnímu tématu. Pojednáváme o lidech, kteří stále uchovávají jisté sympatie k Rusku, a válka je prostě, metaforicky řečeno, svlékla donaha. V nastalé vyhrocené situaci naši protagonisté ještě výrazněji dali najevo, kým jsou.
Mířil jsem svojí otázkou i k praktické realizaci takové verze příběhu, v níž by se staří bulharští manželé na cestu za bílými nocemi skutečně vydali a film by je ve formě road movie následoval. Nejspíš byste museli vůbec poprvé navázat koprodukci se severskými zeměmi?
To je pravda, byla by to velká změna. Všech svých pět filmů jsme koprodukovali s řeckou společností Graal. V tuto chvíli už jsou to nejen partneři, ale i přátelé. U posledních dvou filmů se k našemu týmu nově připojil řecký střihač Jorgos Mavropsaridis. Naše bulharsko-řecká spolupráce se rozšiřuje a dlouhodobě osvědčuje. Získali jsme díky ní podporu z fondu Eurimages a zároveň si otestovali životaschopnost námětu.
Když vynechám film Otec, máte za sebou trilogii založenou po vzoru italského neorealismu na novinových příbězích (Lekce, Glory a Triumf). Vychází i váš nový film z nějaké skutečné reportáže nebo zpráv?
PV: Tentokrát nás neinspiroval žádný fakt nebo příběh z novin. Skládali jsme příběh z mnoha různých podnětů, často z naší bezprostřední blízkosti. V době, kdy jsme psali scénář, měla například Kristinina matka zkušenost s cestovatelským podvodem. Šlo prostě o běžné věci.
KG: Totéž platí i pro postavy. Lidí, jako jsou Goša a Marina nebo jejich příbuzní, jsme kolem sebe viděli spoustu. Různé jejich rysy jsme sesbírali, na jejich základě vytvořili fikční postavy a pokusili se je systematicky začlenit do filmu.
Co tedy širší rodina hlavního páru? Například Marinina výrazně mladší sestra, která žije se sympatickým rockerem a má na rozdíl od Mariny děti – ta je Rusku také nakloněná? Diskuse o politické situaci se ve filmu příliš nevedou, alespoň ne explicitně.
KG: Rodina Marininy sestry je politicky vzato úplným opakem staršího páru. Chtěli jsme tím reflektovat nápadné rozdělení společnosti. Velké kontrasty mezi politickými postoji dnes v Bulharsku zasahují do rodinných vztahů, ať už mezi sourozenci nebo rodiči a dětmi...
Podobné je to u nás v Česku a hádám, že i jinde. Ve filmu se ale zdá, že vzájemná podrážděnost obou rodin vychází hlavně z osobních důvodů a že propasti se mezi nimi rozevíraly dlouhé roky.
PV: Chtěli jsme zároveň postavy vykreslit jako komplikované bytosti s uvěřitelnou psychologií. Politicky spolu nesouhlasí, nicméně i tak se Marinin švagr rozhodne jí a Gošovi pomoct. Nabídne jim odvoz z nádraží a poté spolu s nimi hledá řešení, jak zatočit s podvodnou cestovkou.
KG: Nechtěli jsme starší pár schematicky vykreslit jako špatný a mladší jako ten dobrý. Nechtěli jsme nad nimi vynášet jednoznačné soudy – obě rodiny jsou v něčem rozporné bez ohledu na politické názory. Zdálo se nám, že nejvíc jejich životy, jejich rozhodnutí a myšlení ovlivňují formy korupce. Obecnější zkorumpovanost je pro nás důležitá, protože ji nepozorujeme jen v těch nejvyšších společenských patrech, ale takřka všude, včetně intimních vztahů.
Dá se tedy říct, že korupce ve vašem filmu prostupuje dokonce i do samotných těl hrdinů? Silný mi v tomto směru připadal motiv škrabání zad, které Goša vyžaduje po manželce. Přirozeně se v něm propojuje osobní se společenským či morálním. Když jsem v úvodní scéně viděl Gošu, jak se probouzí a říká Marině: „Poškrábej mi záda, prosím,“ myslel jsem si, že je to jejich způsob, jak si udržet nějakou intimitu, protože jsou spolu dlouho a pravděpodobně už jejich sexuální život vyprchal.
PV: Tohle je kupodivu motiv, který jsme důkladně rozvinuli až během natáčení. Goša pak jde k jiné ženě, která mu škrábe záda – není to vyloženě prostitutka, snažili jsme se to nechat trochu otevřené. Ale ano, je v tom i sexuální podtext.
Svou roli v tom všem hraje také náboženství. V jedné scéně se objevuje zvláštní postava připomínající kněze, která se na dětském hřišti setká s Marinou, ale vypadá spíš jako bezdomovec. Jak jste na tuto postavu přišli? Působí tajemně.
KG: Ano, trochu tajemná je. Chtěli jsme skrze ni opět hlouběji rozvinout téma klamu a lží. Marina ve filmu neustále lže. Lže manželovi, sestře, všem. Ale během interakce s touto postavou – i když je to trochu šarlatán – si uvědomí pravdu o svém životě způsobem, který zapadá do jejího hodnotového systému. Jde o figuru typově náležející do ruské literatury – jsou to jurodiví, „svatí blázni“, kteří nejsou vyloženě součástí církve, ale chovají se jako jacísi proroci.
Máte pocit, že Gošovi a Marině zbývá v životě nějaká naděje? Protože se zdá, že na konci nějaká naděje je... Že jsou schopni ve svých životech něco změnit, být upřímnější, transparentnější, pravdivější. Konec filmu je tragický a odlehčený zároveň.
KG: Je to tragický happy end. Nakonec jsme chtěli našim protagonistům dát šanci.
PV: Nechtěli jsme film ukončit jasným rozhřešením. Ve scénáři to původně bylo jinak. Během natáčení, a dokonce i po střihu občas něco změníme, zatím se to stalo u každého filmu. Tentokrát pro nás bylo důležité dát hrdinům nadějnější konec.
Máte za sebou pět celovečerních filmů, které porůznu kriticky nahlížejí na současné Bulharsko. Co jste o svojí zemi – nebo o světě kolem sebe – za tu dobu zjistili?
KG: Zdá se, jako by se změnilo úplně všechno. Cítíme se podobně ztracení jako Goša s Marinou, když se na nádraží marně snaží najít autobus do Bělehradu. Změn je mnoho a dějí se rychle – já osobně se cítím zahlcená. Někdy si nejsem jistá spoustou věcí, které mi dříve připadaly jasné. Dřív se mi svět zdál přehlednější, teď jako bych se pohybovala v mlze. Zdá se, že je v této době snadné pokřivit svůj morální kompas a vůbec sejít z cesty. Možná proto jste nechtěli Marinu s Gošou jednoznačně odsoudit – měli jste pocit, že jste v tom částečně s nimi.
PV: Určitě jsme teď vnímavější a chápavější k problémům, které řeší lidé diametrálně odlišní, než jsme my.
S financováním filmu jste ale problémy neměli. Získali jste podporu od Bulharského národního filmového centra – v jednom z rozhovorů jste zmiňovali, že šlo vše snáze než u vašich předchozích projektů. Žádné „černé“ peníze jste shánět nemuseli.
PV: Dříve jsme museli žádat o financování u národního filmového centra několikrát, ale s tímto filmem to vyšlo napoprvé, i když v sekci pro nízkorozpočtové snímky.
KG: Náš první film Lekce vznikl bez podpory státu, byl to malý film téměř bez rozpočtu. Ale u dalších filmů jsme se žádostmi v Bulharsku uspěli pokaždé. Takže s dalším projektem možná zkusíme žádat v kategorii pro vyšší rozpočty. Zmiňovali jsme už důležitost koprodukce s Řeckem. Takže ano, tentokrát jsme se kvůli penězům příliš nestresovali. Obešli jsme se i bez větší dotace od bulharského státu.
Máte pocit, že je vaše práce v Bulharsku momentálně pod nějakým politickým tlakem?
KG: Jistý politický tlak tu je a možná se v příštích letech bude stupňovat. Zatím ale doufáme, že společnost se s tím dokáže vyrovnat. Dosud jsme nikdy nečelili přímému tlaku. Je skvělé, že jsme součástí Evropské unie a že přecházíme na euro. Dělali jsme si legraci, že náš film je posledním bulharským filmem, ve kterém se platí levy.
Příští film tedy bude kritikou eurozóny?
PV: Uvidíme. Možná budeme muset rozšířit svůj záběr.