Misantropický kocour v drápech křehkosti / Ricky Gervais: Toulavé kočky
Groteskní svět nabručených a zmuchlaných koucourů, kteří si tak nějak zbyli. Rozvalují se na chátrajícím gauči a smíření s bídným stavem světa zapškle přežívají. Ricky Gervais pro Netflix natočil animovaný seriál, který jakkoli hřmí vulgárními vtipy, v jádru hledá pod hrubozrnnou slupkou až sentimentální blízkost.
Ricky Gervaise je v posledních letech vnímaný hlavně prostřednictvím svých cynických a nevybíravých standupů. V nich bez obalu pálí do všech ideologických i politických stran. Ve své fikční tvorbě ale tyto zahořkle ironické hrany uhlazuje téměř staromilskou vírou v něhu a lidskost. Brutální humor paradoxně probouzí dojímavost. Ať už šlo o Dereka či Po životě, kde se misantropický novinář snaží po smrti své manželky nalézt smysl a chuť do života.
Šestidílná série Toulavých koček v této trajektorii pokračuje. Sitcomový formát, kdy každý díl začíná kocoury vyvalenými před televizí, rozpíná svět zvířat, která mají deziluzi již dávno za sebou a přešla do stavu stagnace. Na první pohled se nabízí paralela s vynikajícím BoJackem Horsemanem. V něm však zvířata s lidmi spolutvoří plnohodnotnou společnost, byť mají do jisté míry dominantnější postavení. Gervais oproti tomu lidstvo staví do pozadí coby nejapné matlaly, kteří svět postupně likvidují. Dozvídáme se o nich útržkovitě. Zaujímá čistě kočičí perspektivu.
„Dobře jim tak, nasrat na ně,“ komentují kocouři zprávy o klimatické krizi. Protagonisté vědí, že pro ně ve světě není místo, dokud se nestanou poslušnými domácími mazlíčky. Pokud někdo těchto privilegií využívá, setkává se od ostatních s posměchem. Vůdce party Gus, korpulentní a jakási zahořkle drsnější variace Garfielda, si drží pózu cynického suchara. Když však s bandou naleznou zatoulané kotě, maska se začíná hroutit.
Právě snaha nalézt kotěti cestu domu pojí jinak epizodické vyprávění. A tato cesta je zároveň rozbuškou pro návrat k vlastnímu nitru. V zásadě sledujeme nikterak objevné, leč upřímně rozkreslené schéma, v němž morousovitý kocour pookřává a otevírá své srdce. Stejně jako u předchozích Gervaisových seriálů, i zde naraci objímají motivy smrti a konečnosti. A je jedno, jestli někoho srazí auto, uspí jej veterinář nebo zemře stářím a zapomenutý.
Gervais pod nánosem vtípků o prcání tučňáků otevírá bolestivé otázky ohledně našich výčitek. Podtrhuje lidskou (kočičí) malost, ptá se po tom, co je na světě relevantní, co po sobě můžeme zanechat. Kvůli zvolenému formátu se však uchyluje k nepříliš žádoucí zkratkovitosti. Jinak univerzálně podnětné prvky využívá hlavně pro emocionálně úderný efekt, na úkor načrtnutého rozjímání. V hledání kontaktu, upřímnosti k sobě i druhým a potřeby blízkých zůstává ale konzistentní.
Proto je lehce úsměvné, když v souvislosti s Gervaisem padá označení nekorektní (nutno podotknout, že on sám tomu jde hodně naproti). Naopak jde o tvůrce, který ve své tvorbě nechce rezignovat na humanismus, navzdory zdevastovanému stavu společnosti. Netečnost a neohleduplnost podepřené vulgaritami s povoleným řetězem jsou u postav jen mechanismem bránícím zranitelnost.
Na první pohled konejšivá estetika 2D animace je lehce romantizující, v ostrém kontrastu s vyobrazenou životní bídou. Animace spoléhá na líbeznou jednoduchost, ostatně stejně jako celková tonalita, jež se drží jednoduchého hesla pobavit a dojmout. I když se Gervais vyhýbá prvoplánovému kýči, ono sbližování a tající mosty drsnosti přece jen působí vykonstruovaně, bez potřebných nuancí. A nadávající či drobně obscénní zvířata, navíc v nastavených mantinelech konformního Netflixu, nadzvednou jen těžko.
Přesto se nejde ubránit hořkému úsměvu. Toulavé kočky ukazují, že rodina může být jakákoli, nehledě na sociální predispozice. Hlavní je láska, přátelství a péče o druhé, jež pomáhá být lepšími bytostmi. Seriál se vztahuje k naprosto elementárním hodnotám, na které ale stále častěji zapomínáme. Klišé? Ano, ale funkční a pravdivé. A zatímco lidé už jsou evidentně ztracení, kočky ještě mají šanci.